Čalantika dává dětem, jako je malý Nur, šanci žít lepší život
Dětství pro dnes sedmiletého Nura bylo na hony vzdálené dětství, jaké prožije většina dětí u nás. Jeho rodina žila v chudých poměrech v bangladéšské metropoli Dháce. Vše se ještě zhoršilo poté, co si otec přivedl domů novou ženu a o Nura a jeho maminku Mainu se přestal starat.
Macecha neměla Nura ani Mainu ráda a oběma to dávala neustále najevo. A jednoho dne se odhodlala k děsivé akci. Malého Nura zavázala do pytle a hodila jej do rybníka, aby se utopil. Naštěstí to viděli sousedé a chlapce zachránili. Bylo však jasné, že v doma už dál zůstat nemohou – odešli a nový domov našli v jednom z dháckých chudinských slumů - v Čalantice.
Život ve slumu Čalantika
Čalantika je jedním ze zhruba pěti tisíc slumů v hlavním městě Dháce. Žije zde na 12 tisíc lidí, každá rodina obývá 5 – 10 m². Slum je postaven na bažinatém povrchu, malá nuzná přístřeší z plechu, bambusu a igelitu stojí na bambusové lešení ve vodě, jeden je těsně nalepený na druhý, řada za řadou. Navíc sem stékají veškeré odpadní vody z okolí. Rodiny sdílí společné latríny, pro vodu (pouze užitkovou) chodí s barely na několik stanovišť rozmístěných po slumu, vaří si na otevřeném ohni. Nájem ve slumu Čalantika je navzdory životním podmínkám chudých rodin vysoký – za každý z chatrných přístřešků musí rodina zaplatit mezi 1500 až 2500 bangladéšských Taka (přibližně 390 až 650 Kč).
Po příchodu do slumu Čalantika našla Maina práci v jedné z dháckých textilních továren. Za měsíc si vydělá okolo 4000 Taka (1030 Kč), navzdory tomu, že je to práce na plný úvazek s množstvím přesčasů. Ráno odchází velmi brzy a vrací se pozdě večer. Nur ji vídá jen v noci, přes den zůstává u příbuzných či sousedů, kterým výměnou za to vypomáhá doma.
Místo, kde děti mohou být dětmi
Když v létě 2013 otevřela ADRA v Čalantice centrum pro vzdělání a volný čas, Nur byl jedním z padesáti dětí, které pracovníci ADRA do centra vybrali. Děti se zde učí číst, psát, počítat a zároveň samostatně uvažovat, získávají tu základní sociální a hygienické návyky. Cílem je děti připravit na to, aby mohly po roce docházení do centra začít chodit do státní základní školy a úspěšně dokončit přinejmenším základní vzdělání.
„Nur vstává každý den časně ráno, nadšený, že může jít do školy. Dokonce vyzvedává i ostatní děti za slumu a pobízí je, aby nepřišly pozdě," líčí nadšeně Maina, která sama do školy nikdy nechodila. Umí se jen podepsat. Za možnost, kterou její syn dostal, je velmi vděčná. „První den, co byl v centru, se svým školním batohem i usnul. Byl tak hrdý na to, že je žákem," dodává Maina.
Nur se rád učí a baví ho také společné hraní s kamarády. Učitelé jej chválí, že je snaživý, pozorný a hodinu nikdy nevynechá. A obzvlášť dobrý je prý ve sportech a kreslení. A když se jeho maminka vrátí pozdě večer domů z práce, recituje jí nebo zpívá písničky, které se toho dne naučil ve škole.
„Chci se naučit číst a psát. To abych mohl jednoho dne pracovat ve velké kanceláři, nosil pěkné oblečení, mohl se dobře najíst a vydělat peníze," vysvětluje sedmiletý chlapec. „Nechci, aby maminka musela pracovat tak tvrdě. Chci, abychom se mohli přestěhovat na hezčí místo. Máme jen jeden druhého a já jí chci zajistit lepší život," svěřuje se Nur.
Už teď se mu daří některé věci, které se v centru učí, uplatňovat doma. Maminku naučil mýt si pečlivě ruce mýdlem či přikrývat rýži po jídle. Oba jsou za příležitost, kterou Nur dostal, velmi vděční. "Jsem ráda, že Nur má kam jít, když jsem v práci. A jsem šťastná, že dostává vzdělání a dobré výživné jídlo. Náš život se tím zásadně změnil," děkuje Maina za oba do České republiky.
