Mezinárodní den mateřského jazyka

Na návrh Bangladéše v roce 1999 prohlásilo UNESCO 21. únor Mezinárodním dnem mateřského jazyka. Tento den se v Bangladéši již slavil jako Den jazykového hnutí a patří k nejvýznamnějším bangladéšským státním svátkům. Cílem iniciativy UNESCO je upozornit na potřebu pečovat o jazykovou rozmanitost, která je nedílnou součástí kulturního dědictví lidstva. Na světě je zhruba 5 až 7 tisíc jazyků a polovině z nich hrozí zánik.

Bengálština

Bengálština je mateřským jazykem pro více než 200 miliónů lidí. To bengálštinu řadí na 5. místo v seznamu jazyků podle rodilých mluvčích. Bengálsky se hovoří v Bangladéši a ve východních částech Indie, najdeme ji ale také v diasporách ve Velké Británii, Spojených státech nebo na Blízkém východě. Bengálština je úředním jazykem v Bangladéši, kde je mateřským jazykem pro 98 % obyvatelstva, a ve třech indických svazových státech.

Bengálština je řazena do indoevropské jazykové rodiny, stejně jako čeština, angličtina nebo španělština. Má tak k češtině blíž než např. ugrofinské jazyky jako maďarština nebo finština. Bengálština je nejvýchodnějším zástupcem početné rodiny indoevropských jazyků, kterými hovoří 1, 5 miliarda mluvčích.

Bengálská renesance

Bengálština vznikla ze sanskrtu, jednoho z nejstarších indoevropských jazyků, který můžeme doložit již v 2. tisíciletí před n. l. Nejstarší literární památky psané v dialektech bengálštiny pocházejí z přelomu 1. a 2. tisíciletí n. l. Jednalo se o buddhistické a hinduistické mystické a básnické texty. Jazykem vysoké kultury buddhismu a hinduismu byl nicméně sanskrt a v případě islámské vysoké kultury na indickém subkontinentu perština. Bengálština byla proto dlouho především lidovým jazykem, kterého se užívalo v běžném životě lidí, ale nevznikaly v něm složitější literární nebo náboženské texty.

Podobně na tom byla např. čeština, která byla až do 19. století především lidovým jazykem a ve vysoké kultuře byla zastíněna latinou a němčinou.

Bengálština se jako jazyk vysoké kultury začala prosazovat až v 19. století, v období tzv. bengálské​ renesance. Bengálskou renesancí se označuje velké kulturní a intelektuální hnutí s celoindickým významem, patřícím k nejplodnějším a nejvýraznějším hnutím svého druhu v celé Asii. Bengálská renesance zahrnovala autory a intelektuály pokoušející se o pozvednutí bengálštiny, bengálské kultury, o společenské, náboženské a politické reformy.

V širším slova smyslu se tito autoři pokoušeli také vyrovnat se sílícími západními vlivy, které se v Bengálsku a v Indii usadily spolu s britskými kolonizátory, a vlastními kulturními kořeny. Někteří intelektuálově se chtěli co nejvíce evropeizovat a místní tradice chápali spíše jako překážku. Jiní se naopak chtěli vymezit vůči Západu jako svébytný civilizační celek a čerpat především z vlastních hinduistických nebo islámských zdrojů. Třetí směr se pokoušel o tvořivý synkretismus, který by překonal nekritické přejímání všeho západního i neživotaschopnou uzavřenost ve vlastní tradici. Tuto střední pozici zastával nejvýraznější autor bengálské renesance Rabíndranáth Thákur (1861-1941), který dostal za své literární dílo v roce 1913 Nobelovu cenu a stal se prvním asijským nobelistou vůbec.

Rozdělené Bengálsko

Bengálská renesance, stejně jako bengálská kultura, je fenomén přesahující území dnešního Bangladéše. Od konce 18. stol. do roku 1947 se celé Bengálsko nacházelo v Brity ovládané Indii. Rozdělení na bangladéšské a indické Bengálsko v dnešním smyslu až do roku 1947, kdy se území dnešního Bangladéše odtrhlo jako součást nově vzniklého Pákistánu od Indie, v zásadě neexistovalo. Současně, vývoj v Bengálsku byl do té doby úzce spjat s událostmi v celé Indii a sami bengálští autoři zpravidla uvažovali v celoindickém měřítku.

V dnešním převážně muslimském Bangladéši si kulturní hlavní proud vybírá ze starších bengálských spisovatelů především muslimské autory a k těm se hlásí jako ke "svým". Naopak v převážně hinduistické západní části historického Bengálska, které se dnes nachází v Indii, jsou kanonizováni bengálsky píšící hinduisté. Zatímco je bengálsky píšící hinduista Rabíndranáth Thákur ceněn především v Indii, v Bangladéši je na prvním místě oceňován muslimský autor, revolučně laděný básník a bojovník proti britskému kolonialismu Kází Nasrul Islám (1899-1974).

Bengálské jazykové hnutí

V roce 1947 se celé Bengálsko stalo součástí nezávislé Indie. V ten samý rok se od Indie odtrhl nezávislý Pákistán. Součástí Pákistánu se stala také převážně muslimská východní část Bengálska. Západní a východní Pákistán sjednocoval islám, jazykově, kulturně i geograficky se ale jednalo o různorodá území. Západní a východní Pákistán dělilo více než 2000 km indického území. Centrální vláda v západopákistánském Karáčí navíc v mnoha otázkách přistupovala k východní části státu jako ke své kolonii. To se promítlo i v neochotě poskytnout Bengálsku jazykovou autonomii. Namísto uznání bengálštiny, kterou hovořilo více jak 50 % obyvatelstva v celém tehdejším Pákistánu, se centrální vláda  rozhodla nový stát jazykově svázat tím, že zavedla jako jediný úřední jazyk urdštinu.

Kolem požadavku jazykové rovnoprávnost vzniklo na konci 40. let 20. stol. Bengálské jazykové hnutí, které v širším smyslu rozvíjelo myšlenku svébytného bengálského národa definovaného společným jazykem (podobně jako česká národní identita). Nerovnoprávné postavení bengálštiny a nerovné ekonomické přerozdělování ve prospěch západní části Pákistánu vedlo k nárůstu nespokojenosti mezi širokým obyvatelstvem a sílení bengálského nacionalismu mezi intelektuály.

Den padlých bojovníků za jazyk

21. února 1952 byla v Dháce uspořádána manifestace za zrovnoprávnění bengálštiny. Policejní složky protest krvavě potlačily a na místě zůstalo několik mrtvých. Mrtví se stali národními hrdiny a 21. únor symbolem boje za zrovnoprávnění bengálštiny a obecně boje Bengálců za politickou nezávislost na Pákistánu.

Bangladéš se definitivně odtrhl v roce 1971, po devíti měsících krvavého konfliktu, a 21. únor se oficiálně stal Dnem jazykového hnutí, nazývaným také Dnem padlých bojovníků za jazyk.

Zdroje:

Knotková-Čapková, Blanka. Bangladéš. Praha: Nakladatelství Libri, 2005.

Lewis, David. Bangladesh: Politics, Economy and Civil Society. New York: Cambridge University Press, 2011.

zpět na aktuality