Bonna
Bonnino dětství je na hony vzdálené dětství, jaké prožije většina dětí u nás. Její rodiče ji prodali krátce po narození. Řada rodičů v Bangladéši jsou tak chudí, že se o své nově narozené dítě nedokážou postarat a prodají ho v naději, že se jinde bude mít lépe. Bangladéšské dívky jsou také mnohdy prodány za určitý obnos na práci, prostituci nebo provdány těm, kteří jsou ochotni zaplatit. Bonna se dostala k muži ze sousedství jménem Sharabet Shek, který neměl vlastní děti.
Sedmiletá Bonna o té době nerada mluví. Její nevlastní matka, kterou si Sharabet později vzal, s ní zacházela velmi krutě - bila ji, křičela na ni. Vše se změnilo až s jednou návštěvou sestry Sharabeta, Jhuni. Přestože byla Jhuni sama velmi chudá, když viděla, v jakých podmínkách musí Bonna vyrůstat, rozhodla ji vzít s sebou do hlavního města Dháky. Pryč z jižního regionu Gopalgonj. Pryč od krutého zacházení.
Mimochodem právě z této oblasti pochází Bonnino jméno. V bengálštině totiž znamená povodeň. A ty trápí jižní region velmi často.
"Přišla za mnou, plakala a prosila mě, abych ji vzala s sebou. Věděla jsem, že jí nemůžu poskytnout pěkný domov, ale byla jsem přesvědčená, že ji mohu dát lásku, kterou tolik potřebuje," vzpomíná Jhuni na dobu, kdy Bonna poprvé vstoupila do jejího života.
Teď má Bonna už dva roky novou rodinu - „tetu“ Jhuni a pět sourozenců. Dva nejstarší synové Jhuni jsou už ženatí, třetí syn a dcery žijí s ní v jednom z nuzných příbytků dháckého slumu Čalantika. Ani Jhuni ani žádné z jejích dětí do školy nikdy nechodily. Nebyly na to peníze. Jhuni pracuje jako pomocnice v domácnosti, její dvě dcery v textilní továrně a nejmladší dvanáctiletý sny Rubel prodává na místním tržišti ryby. Je to právě Rubel, kdo se o Bonnu už dva roky během dne stará, bere ji s sebou na trh a hlídá ji, zatímco Jhuni pracuje jako pomocná síla v domácnostech.
Jhuni vydělá měsíčně okolo 2000 bangladéšských Taka, v přepočtu asi 500 korun. Dvě třetiny z částky použije na nájem, na který přispívají také dcery a syn, ze zbytku je třeba zaplatit jídlo. Jhuni jednou denně pro všechny vaří: ráno jedí panthu (jídlo chudých: vařená rýže namočená přes noc ve vodě se solí a čili), odpoledne mají vždy rýži, dahl (vařenou červenou čočku) a zeleninu s čili papričkami. Na nic jiného rodině peněz nezbývá.
Na Bonnu se tady, v Čalantice, nakonec usmálo štěstí. Dostala možnost chodit do slumového centra ADRA, které spolu s místními provozuje organizace ADRA ČR. Kromě vzdělání má zde Bonna zajištěné výživné jídlo a lékařskou péči.
Dívka sem chodí velmi ráda, rychle se dokázala naučit anglickou a bengálskou abeceda a umí už také počítat do dvaceti. Jejím snem je stát se jednoho dne učitelkou, jako její vzor – učitelka Happy z centra ADRA. I když Bonna zatím rozezná jen jednotlivá písmenka a neumí ještě poskládat celá slova, knížky ji hodně zajímají. Ráda jimi listuje, prohlíží si obrázky a vysvětluje ostatním dětem, co se v nich píše. Ráda si také hraje na ulici s ostatními kamarády, které si ve škole našla. Někdy se navštěvují doma.
Ve škole se naučila už mnoha věcem a všechny je pak uplatňuje i doma. Poslouchá ostatní, učí se, sní o budoucnosti. Cítí, že ji mají učitelé rádi. "Dávám všechno, co můžu do toho, abych se o tyto děti starala, učila je a pomohla jim získat dobrý základ pro budoucí život," říká Happy, jedna z učitelek centra. „Bonna je velmi chytrá a zvídavá – od starších se učí rychle další písmenka a dává dohromady první slova. Má také velmi milou a přátelskou povahu, je vtipná a její úsměv rozzáří celou třídu. Jsem moc ráda, že chodí do našeho centra a může tady najít zázemí, které se jí během útlého dětství nedostalo.“
Jhuni věří, že Bonna bude v docházce do školy pokračovat a že ji v budoucnu čeká lehčí život, než má ona sama. Je přesvědčená, že vzdělání tomu může pomoci. "Prosím, podporujte ji i nadále. Moc bych ji přála, aby byla šťastná," žádá žena české dárce a děkuje za dosavadní pomoc.
