Šodžíb - vytahoval plasty z kanálu a vyrobil z nich loď

Šodžíb je obyčejný, sympatický a usměvavý kluk, který do svých devíti let vůbec nechodil do školy. Jeho otec rodinu opustil, a Šodžíb zůstal s maminkou a dvěma mladšími sourozenci sám.

Rodina se nemohla dál uživit a maminka se rozhodla vrátit se zpět do rodné vesnice na jihu Bangladéše, kde žije u příbuzných. Oba jeho rodiče jsou celý život negramotní. Šodžíb však zůstal ve slumu, aby byl k ruce své babičce. Ta pracuje jako pomocnice v bohatších domácnostech, ale nevydělá dost na to, aby to pro oba stačilo na pravidelnou stravu, nájem a léky, natož na výdaje spojené se školní docházkou.

Slum Čalantika, ve kterém s babičkou bydlí, je vlastně takový „rybník“ uprostřed velkoměsta, kam proudí splašky z okolních budov i ze slumu a nad kterým jsou z bambusu a kusů plechu postavená malá obydlí. Do zdravotně nezávadného prostředí má toto místo, jediné kde si nejchudší rodiny mohou žít, opravdu daleko.

Šodžíb je hodný kluk a svoji babičku má rád a chce jí pomoci a také donést domů nějaké peníze. Sbírá proto recyklovatelné odpadky, papíry, plasty a jiné znovu použitelné materiály a ty pak prodává. Zjistil, že nejvíce plastů se zachytí právě ve vodě, nad kterou celý slum na bambusových nožkách stojí. S pomocí kamaráda ze sousedství si vytvořili loď ze sesbíraných plastů na které se teď plaví po okolí slumu. Dostane se tak mnohem dále a sesbírá více odpadků než předtím. To, co nasbírá, prodá v pouličních sběrnách, peníze přinese babičce a spolu nakoupí rýži, červenou čočku, nebo zaplatí část nájmu.

Jako většina dětí na světě, i Šodžíb je bystrý, zvídavý, hravý a vynalézavý kluk. Jeho jméno v bengálštině znamená plný života a donedávna bylo také velmi těžké ho zklidnit, protože je velice aktivní. Nemá však to štěstí, aby se mu věnovali milující rodiče, ani prostředí, kde by se mohl rozvíjet. Nemá se kde učit pravidelnému režimu, disciplíně anebo hygienickým návykům, tedy dovednostem, které bude nutně potřebovat při docházce do státní školy a později do zaměstnání. Až bude velký, chce být manažerem ve firmě a vydělávat dost peněz, aby se mohl postarat o babičku i maminku.

Šodžíb je, stejně jako ostatní děti z Čalantiky, dítětem ulice – vyrostl na ní, tráví na ni celé dny, ulice ho naučila, jak se o sebe postarat. Děti jako on jsou zvyklé odmala žebrat v bohatších čtvrtích, dělat různé pomocné či ilegální práce, vychovávat své mladší sourozence, starat se o dlouhodobě nemocné rodiče a příbuzné. Ve svém věku už jsou to vlastně takoví malí dospělí.

Donedávna se Šodžíbovi ani nesnilo, že by mohl chodit do školy, až před rokem, kdy začal navštěvovat centrum Čalantika. Šodžíb se zde naučil číst a psát v místní bengálštině, počítat, získal základy angličtiny i povědomí o tom, že existuje život mimo slum. V lednu 2015 nastoupil spolu s dalšími 30 spolužáky z předškolní třídy v centru do běžné státní školy a stal se z něj nadšený školák. Do centra Čalantika dochází po škole – účastní se doučování, her, dostane zde výživný oběd, školní pomůcky, potřebnou lékařskou péči a v neposlední řadě bezpečné místo, kde může prožít bezstarostné dětství.

Centrum Čalantika je pro děti, jako Šodžíb, pootevření dveří ven ze slumu, které by bez vzdělání nejspíš zůstaly navždy beznadějně zavřené.

Chci přispět.